Šťastné zítřky

Jednou za čas přijde den, kdy se vše kazí. My měli takový den celé dva roky. Ale pozvolna se na nás začínalo usmívat štěstí.

První zimu jsme přežili. Chlapák díky tomu, že celé dny trávil v práci. A já jsem si našla skvělou fintu na zahřátí. Ne, opravdu jsem neuklízela. Stačilo jen po příchodu z práce zatopit a ulehnout pod peřinu. Plus ta moje vychytávka. Zapnout si u hlavy přímotop a zpod peřiny k němu vystrčit ruku. Pak už jen spát. A večer se blbě divit, že už je tolik hodin, když vás budí navztekaný partner. Navztekaný proto, že kamna jsou vyhaslá a večeře nikde.

Jo, jo. Přímotop. Ten u nás za celou zimu nevychladl. Taky jsme se v létě při vyúčtování za elektriku pěkně divili. Chybama se člověk učí. Ale na druhou stranu, kočičák byl nad míru spokojen. Teda když jsem byla doma. Když jsem byla v práci, kdo ví, jak se chudáček zahříval.

Během zimy jsme do obýváku sehnali malý koberec. Ten se silnicema. Bohužel bez autíček. Nebo spíš díky bohu! Kdo ví, jak by to pak vypadalo, kdyby přijela návštěva. Byt jsme tedy zdárně zůtulňovali. Než jsme si pořídili garnyže, měli jsme v ložnici na dřevěných rámech oken přibitý ručníky. Vydatně na nás v noci svítil měsíc. Vypadalo to opravdu šíleně, tak nám nezbylo nic jiného, než mít záclony a závěsy jako běžní, vyspělí lidé.

Samozřejmě se nám nedařilo pořád. To dá rozum. Náš nový dvouplotýnkový vařič se stal také jednoplotýnkovým. Úsměvné na tom přeci jenom něco bylo. Na vařiči od babičky nevařila velká plotýnka a na našem přestala vařit malá plotýnka. Vypadalo to, že je budeme muset rozříznout a slepit k sobě fungující půlky. Ještě, že k tomu nedošlo, mohlo se stát něco strašného. Opět se na nás usmálo štěstí a v kuchyni se mi objevil sporák se sklokeramickou deskou. To se to najednou vařilo, smažilo a peklo. Sice jsem toho moc neuměla, ale pomaličku jsem se zdokonalovala. Hlavně nám z jídelníčku úplně zmizely špagety se zeleninou a sojovým masem. Jídlo, co jsme měli každý týden, dva roky v kuse. Velmi levné a původně i velmi chutné jídlo.

U vozového parku jsme hned po zimě navařili výfuky. Už jsem nezněla jako super vtipný tuning auto. Prcek, co jede do kopce 40km/h a mručí si jako ultra mega rychlý bavorák. Zvláště v zastřešených garážích to muselo být vtipné. Za jedna do kopce, plyn na podlaze, řev jako blázen. A z horizontu vyjede maličký autíčko, kterému se kouří z podkapoty. Ano. I ten malinkatý výjezd nahoru zapřičinil, že se mi zavařil motor.

Možná napíšu knihu jen o mě a mém autě. Bylo by to opravdu výživné.