Zabydlování

Mohlo by se zdát, díky naší strohé výbavě, že nebudeme zabydlení ještě dnes. O 4 roky později. Ale opak je pravdou. Právě díky našim majetkovým poměrům se nad námi rodiče smilovali. A během dvou měsíců jsme obdrželi skoro kompletní vybavení bytu.

Pravda, nic moderního, nebo nového. Byly to samé unikátní kousky, které už se teď, jen tak, neseženou. Byli jsme nadšení. Najednou jsme měli i jídelní stůl! A po zimě jsme se dočkali manželské postele. (Jak my z ní byli nadšeni. A jak jsme byli nadšeni nedávno, když jsme ji dávali sbohem. Ach ta záda rozlámaná.) Konferenční stolek ten můj chlapák šikovný spravil. Nic nám jím nepropadalo. To jsem se málem vztekla, když mi dírou propadl telefon. Ale tomu byl konec.

Na dvouplotýnkovém jednovařiči jsem vařila dlouho. Skoro půl roku. Než jsme se rozhoupali koupit nový dvouplotýnkový vařič. Nový sporák byl mimo naše finanční schopnosti. Na internetu jsme objednali, v obchodě vyzvedli. A konečně jsem mohla vařit omáčku i rýži zároveň. Takový luxus! Byla jsem královna kuchyně. Novou dvouplotýnku jsem tak usilovně čistila, že jsem během dvou dnů zdrbala logo výrobce.

Byt byl zařízen. Kamna jsme sehnali také dosluhující. Mezi zády a trubkou do komínu byla díra jako do pekla. Když venku zafoukalo, kamna nám chcípla. Ale my jsme byli rozhodnutí se nevzdat!

Do našeho vozového parku, ke zrezlému prckovi, přibyla ještě víc zrezlá kamarádka. Felda. Musim ale uznat, že nás příjemně překvapila, když jsme zjistili, že topí. To byl další luxus, co jsme neznali. Jo a také pátý rychlostní stupeň.

Zrezlou kamarádku si užíval chlapák, zatím co já, ta, která dojížděla do práce o 15km dál a vyjížděla ve 3:30 ráno, jsem celou zimu jezdila s prckem. Každý den jsem do práce přijížděla přimrzlá k volantu. Auto se ani trochu za cestu nezahřálo. Jednou jsem si najivně chtěla v půlce cesty zapnout ofuk na čelní sklo. A z topení na mě vyletěl sníh. To bylo velice vtipné ráno. Tehdy teda ne. Ale teď už mi to vtipné přijde.

Chlapák dojížděl do práce 4km. Třista metrů od domu se mu motor zahřál. Těch deset minut jízdy si hověl ve vyhřátém autíčku. To já jsem se vždy těšila do práce. K topení. A netěšila jsem se domů. Celou cestu domů na mě zase foukal studený vzduch a při každém mírném stoupání auto hrkalo a cukalo. Opakuji - byli jsme horalové. Čili jsem měla opravdu zajímavé dojíždění.

Možná proto, když jsem jednou ráno couvala, jsem nevědomky nabourala zrezlou kamarádku. Nevědmoky ... podvědomně jsem se mstila. Samozřejmě, karma mě dohnala. Pár dní na to mi upadl výfuk. Na prckovi. Ach, to byla taková sranda. Když jsme domů vezli uhlí na vleku, tak se nám sranda zopakovala. Upadl výfuk i kamarádce. Opravdu vtipný týden.

Ono - tahle dvě vozítka zažila ještě jeden vtipný týden. Ale o tom až později.